Vlčí hvozd

Jak se do lesa volá, tak se hlava usekne

Vítej, dobrodruhu – máš kuráž!

Vukogvazd není svět, kde všichni hrdinové zdárně přežijí a s drsným úsměvem na rtech odejdou obtěžkáni zlatem. Je to nehostinné místo a kdo do něj vejde, tomu hlava sejde.

Zapomeň na klasický fantasy svět plný kašírovaných kulis, které se při první bouřce rozmočí. Svět Vlčího hvozdu je bohatě propracovaný svět postavený na středověkých základech, inspirovaný baltskou, slovanskou a germánskou mytologií a folklorem. Však také vzniká od roku 1996.

Svět Vlčího hvozdu

Dnes tento svět čítá na třicet království, knížectví a městských států na rozloze zvíci Evropy. Panovníci se střídají, šlechta intrikuje, měšťané bohatnou, kupci proudí sem a tam, sedláci hrbí hřbet a církev se snaží všechny přesvědčit, že právě ona jim přinese spásu – byť zadarmo to nebude.

Jenže Letopisy nejsou ani o panovnících, ani o šlechtě, ani o církvi. Všechen ten ruch a kvas jen dotváří pozadí příběhů, ve kterých hrdina není slavným rekem, ale spíše vyvrhelem a jedním z mnoha krků u velké mísy s hrachovou kaší. Protože ty nejlepší příběhy stojí na obyčejných lidech.

A co ten Vukogvazd?

Vukogvazd neboli Vlčí hvozd je tajuplná, mýty opředená a neprostupná vrchovina, urputně se bránící lidské kolonizaci. Jen nemnozí do ní vkročili, a ještě míň se jich vrátilo. Ale těm, co se to podařilo, se hvozd zaryl pod kůži. Protože v tom proklatém lese je všechno jinak…

Aby nedošlo k mýlce – Letopisy se zdaleka neodehrávají jen ve hvozdu. Kdepak, hrdinové zažívají dobrodružství v rušných kupeckých přístavech, v zapadlých horských osadách či ve zříceninách hradů. Ale na svých cestách postupně odhalují stále znepokojivější tajemství neprobádaného lesa.

Protože z hloubi hvozdu se šíří zlo. Prastaré a s ostrými, nelítostně trhajícími drápy.

Reálie sú premyslené do najmenších detailov a keby niekto tento svet zhmotnil, pokojne by mohol fungovať ďalej. Z každej stránky je jasné, že všetko tu má svoje miesto, zmysel a nič nie je samoúčelné.

Ľuboš Bebčák

Svět se postavami Letopisů nemazlí. Na svých cestách se potkají s hladem, vězněním i smrtí, jež ráda udeří znenadání a oběti si nevybírá. A tak jako ve skutečném světě i zde platí, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.

Jan Žlebek

A kdy už tam budem?

Ke každé správné fantasy patří mapa. Dlouho jsme se jí bránili, chtěli jsme klást důraz na příběhy, a ne to, kde přesně se odehrávají. Ale nakonec se nedalo nic dělat – na četné žádosti čtenářů jsme vtrhli do klášterních archivů a na světlo světa vytáhli Velký zeměvid Darměje Nadvědíla ze Svinibrodu.

Stejně jako Letopisy nejsou tak úplně tradiční fantasy, tak i jejich mapa je jiná. Vychází totiž ze skutečných kartografických prací přelomu středověku a novověku a místo měřítka a vzdáleností upřednostňuje příběhy, symboliku a skryté významy. Hlavní inspirací a místy i předlohou jí byla velkolepá Carta Marina, kterou švédský učenec Olaus Magnus vytvořil roku 1539 v Benátkách

Mapa je lemována více než dvěma tucty znaků a je mezi fantastickými mapami nejen kartografickým unikátem, ale i heraldickým skvostem. 

Jinak to chodí na panské trachtaci…

Opatrně jsem se přiblížil k hlavnímu stolu, který už obsypali hosté s cínovými miskami a nabírali si ze širokých okřínů nejrůznější lahůdky. Rožněné sele s jablkem v rypáčku, dušený kapoun s kaštanem v zobáčku, pečené koroptve polité medem, smažené mřenky s petrželí, uzený jeseter s koprem a pět druhů kaší. Vskutku lehká tabule, o jaké si hladovějící rageburští poddaní mohli nechat jen zdát. Byly tu i pečené švestky sypané ořechy, čerstvé hrozny a několik druhů mně neznámých a podezřele vyhlížejících sýrů.

Právě o ty však byl nejmenší zájem, a tak jsem lžící nabral kus rozbředlého, plísní prožraného sýrce, co vypadal a zatouchal jako mrtvého palec, a plácl ho do své misky.
– Skánský modrý, – ozval se za mnou půvabný ženský hlas. – Vidím, že jsi znalec, pane.
Otočil jsem se. Dáma s asterským účesem se na mě usmívala a krmila lasici v náručí hrozny. 
– Mé znalosti blednou v porovnání s tvou krásou, vzácná paní, – poklonil jsem se tak ladně, že mi sýr sklouzl z misky a pleskl do trávy. Psisko opodál zvedlo hlavu a vrhlo po něm roztoužený pohled.

— Rinvit, LVD4: Za Rageburk!

… a jinak na vysokoškolské dišputaci.

Kdyby tak jen milý rytíř Smil tušil, jak mě traktovali jinde! Už jako roztěkaný mladík dychtící po poznání jsem vyrazil vstříc učeným dišputacím do slavného jezerního města Asteru. K mému nesmírnému překvapení i ponížení se tamní mistři mým poznatkům vysmáli. Zanechal jsem proto vílácké nadutce v nevědomosti a vydal se do Poljany.

Leč ani ve stověžatém Smirném mi pšenka nekvetla a díky církevním pletichám mi byl na vysoké učení znemožněn přístup. Ve snaze zaujmout ty zabedněnce jsem nakrmil chorou krávu rtutí, neodhadl jsem však dávku a hovado zdechlo. Po nařčení z čarodějnictví jsem se musel nějaký čas skrývat na Krvi, odkud jsem se vydal na vysoké učení do Radegostu. Tam jsem narazil do třetice a začal si zoufat, že takřečená sídla vzdělanosti jsou prolezlá pověrami a šarlatánstvím.
Teprve v přístavním městě Wizimiru, kde tou dobou začali popřávat sluchu Varinkisovým myšlenkám o rovnosti všech národů, se na mě usmálo štěstí a já byl připuštěn ke studiu sedmera svobodných umění. Za dva roky jsem si vydobyl titul bakaláře a zatoužil po lejstrech potřebných k provozování lékařské živnosti. Ach, kdyby tak moudrý rytíř Smil věděl, jak jsem se k nim vlastně dopracoval…

— Šilpašátra, LVD3: Polibek harpyje

Co to tu létá za hnus?

Toť otázka pro mudrce třemi vysokými učeními prošlého! Upiš se krví či brusinkovou šťávou k odběru zvěstníku doktora Šilpašátry a buď jako první zpraven o všech událostech ve Vlčím hvozdu.

Nebudeš litovat! A kdyby snad, vždy se můžeš odhlásit.